Je taková krásná báseň polské básnířky Agnieszky Osiecké Łatwopalni, která mi zde byla inspirací. Moje slova z této básně vycházejí, ale vytvářejí něco úplně jiného… Je to o nás tady a dnes, o našem životě a lidech, které potkáváme.

Lyrics

Znám lidi z kamene — ty čas neulomí,
A znám i lidi z papíru — rozfouká je vítr světa.
A my, tak snadno vznětliví, běžíme do žáru,
Jako bychom chtěli žít víc, než nám stačí jediný život.

Hoříme jasněji než hvězdy v nočním nebi,
To je ta vášeň, co se skrývá za oponou ticha.
Nechceme jen dech studeného vzduchu okolo,
Chceme žít tak žhavě, že i popel po nás zůstane.

Jak ohniví ptáci, stoupáme v letu,
A svět nás nezastaví, i kdyby chtěl.
Když padnem, shoříme v plameni vlastních snů,
Ale nikdy nezapomenem, co nás rozněcuje.

Znám lidi z oceli — ti se nezlomí, jen zvoní,
A znám i něžné tváře, které vídám jen ve snech.
A my, v žáru noci, běžíme bez dechu vpřed,
Vidíme světlo i tam, kde ostatní znají jen tmu.

Hoříme jasněji než hvězdy v nočním nebi,
To je ta vášeň, co se skrývá za oponou ticha.
Nechceme jen dech studeného vzduchu okolo,
Chceme žít tak žhavě, že i popel po nás zůstane.

Jak ohniví ptáci, stoupáme v letu,
A svět nás nezastaví, i kdyby chtěl.
Když padnem, shoříme v plameni vlastních snů,
Ale nikdy nezapomenem, co nás rozněcuje.